Ve chvílích, kdy ve větvích stromů či v komíně zakvílel vítr, vloudila se do mysli našich předků neblahá předtucha. Vždyť to skučí paní Meluzína, zvěstovatelka neštěstí a smutku. Bílá dáma, naříkající za pochmurných večerů větrným pláčem, měla dvě rodiště, vzdálená od sebe stovky, ne-li tisíce kilometrů.

První místo, kde se o meluzíně začalo mluvit, leží v širokých stepích a lesích východní Evropy, v oblasti obývané v dávnověku slovanskými kmeny. Každý z nich si pojmenoval plačící paní po svém – Rusové ji nazývali Pjatnica, Bulhaři Petka, v českých zemích se jí říkalo větrnice a na Lužici bóža lošć. Šlo o překrásnou bělostnou manželku boha větru, zvaného také Stribog. Protože vítr je živlem velmi náladovým, stávalo se, že jeho pán  jednoho dne přinesl vláhu obilí, druhý den naopak ve vzteku smetl jediným poryvem střechu. Ve chvílích, kdy Stribog zrovna nebyl dobře naložen, se po celém kraji rozléhal srdcervoucí nářek jeho manželky, která tak oplakávala neštěstí a zároveň přinášela předzvěst ošklivých událostí – nemocí, hladu, živelných katastrof a nezřídka i smrti. V takových chvílích a později také o Štědrém večeru obětovali lidé něco mouky nebo soli, aby Meluzínu ukonejšili.

Meluzína měla podle slovanské víry povít Stribogovi děti – větry, které přicházejí ze všech čtyř světových stran. Nejvítanějším ze synů božského páru býval bezesporu ten, jenž přilétal z jihu, protože přinášel lidem i přírodě životodárnou vláhu. Naopak nejvíce obav budil studený řezavý severák, nevlídný posel krutých mrazů. Pláč Meluzíny byl tradičně spojován také s varováním před hříchem, jehož se mohly dopustit mladé dívky. Ty ctily Meluzínu jako svou ochranitelku a patronku sňatků.

Vzdálená francouzská příbuzná

Druhá vlast Meluzíny leží daleko na západ od divokých plání a hvozdů slovanských zemí. Jmenovkyně slovanské větrné bohyně byla nefalšovanou francouzskou dámou, ale pouze od pasu nahoru, poněvadž po své nelidské matce zdědila vlastnost, jež se později ukázala být prokletím. Místo nohou byla paní Meluzína obdařena rybím (nebo v některých verzích hadím) ocasem. Lidský původ jejího otce neblahý dar poněkud potlačil, takže spodní polovina Meluzínina těla byla znetvořována pouze určitý den, případně při styku s vodou. To ovšem nezabránilo tragédii, na níž se lvím dílem podepsala všetečnost a žárlivost jejího muže, jímž měl být dle legendy rytíř z hradu Lusignan. Ten dal své nevěstě již před svatbou závažný slib. Zapřísahal se tehdy, že se s ní nikdy nebude vídat o sobotách.

Jednu sobotu ho však zvědavost přemohla, začal ji sledovat a uviděl ji při koupeli. S hrůzou tak odhalil její nešťastné tajemství. Když to jeho milovaná žena zjistila, s nářkem vyskočila z okna a odletěla z hradu pryč. Zpět se vracívala pouze občas, aby se postarala o své syny. Své návštěvy ohlašovala zoufalým kvílením, podobným vytí větru.

Z jejích potomků podle propagandistické legendy, sepsané v letech 1392–1393 Janem z Arrasu, vzešli předkové významných rodů, mimo jiné i lucemburských hrabat, jejichž poslední příslušníci se klíčovou měrou podepsali na osudech českých zemí. Postupem času doputovala pověst o nešťastné lusignanské šlechtičně až do Čech, kde ji lidé na základě atributů shodných s prastarou představou plačící větrné paní přijali za svou. Domovem bájné bytosti se stal moravský zámek Velké Losiny, snad díky podobnosti svého jména s Lusignanem. Jak plynul čas, rozplynul se i mýtus o nešťastné Meluzíně v místním folklóru jako jeho nedílná součást a dnes k nám doléhá pouze jako pronikavé kvílení větru za nevlídného počasí.

„Meluzína“ z jičínského zámku

Zajímavá varianta pověsti o Meluzíně se dochovala také ze severovýchodních Čech, konkrétně z Jičínska. Obyvatelé si zde vyprávěli o zajaté šlechtičně, která se stala obětí zášti své mladší sestry a zemřela po výbuchu prachárny při nepodařeném pokusu o dobytí hradu Kumburku, kde byla vězněna. Od té doby poletovala po okolí a kvílivým hlasem si stěžovala na nedostatek spravedlnosti. Tato pověst má reálný základ v tragické události, která se přihodila roku 1620. Po smrti posledního mužského potomka pánů ze Smiřic Jana Albrechta vzplál spor o dědictví mezi jeho sestrami Eliškou Kateřinou a Markétou Salomenou. Mladší Markéta si osobovala nároky na veškerý majetek pro sebe na úkor starší Elišky, která tou dobou pobývala kvůli nějakému nerovnému vztahu s neurozeným mužem v nedobrovolné internaci na zmíněném hradu Kumburku. Odtud ji (nejspíše pod vidinou možného zisku části obrovského smiřického majetku) vysvobodil rytíř Ota Jindřich z Vartemberka a záhy se s Eliškou oženil.

Spory však neutichly, naopak. Celá válka mezi drahými polovičkami obou sester vyvrcholila tragédií na jičínském zámku, kde 1. února 1620 probíhal proces o zabavení sídla ve prospěch Markéty a jejího muže Jindřicha Slavaty z Chlumu. Vězněním pravděpodobně psychicky narušená Eliška potají vstoupila s hořící loučí do skladu se střelným prachem a zapálila jej. Výbuch, který následoval, zničil celý zámek a zahynuli i dva z hlavních protagonistů celého příběhu, Eliška a Slavata. Jeho rozuzlení proběhlo podle pravidla „když se dva perou, třetí se směje“. Celý smiřický majetek nakonec spadl do klína Albrechtovi z Valdštejna.

Přečtěte si dále: Kde se vzal zelený vodník?